SUP ALPS TROPHY – WOLFGANGSEE - 23. 5. 2021

V neděli 23.5. jsem se zúčastnil svého prvního závodu v nejisté sezoně 2021...

Jednalo se o úvodní závod série SUP Alps Trophy, konaný kousek od našich hranic v Rakousku, které nabízí nádhernou scenérii alpských jezer. Tohoto závodu se pravidelně zúčastňuji od roku 2018, v několika ročnících se mi podařilo umístit na podiu a postupně jsem se tak dostal do užšího okruhu favoritů.

Letošní rok jsem se rozhodoval doslova na poslední chvíli, jestli se závodu zúčastním. Vlastně ještě v sobotu jsem si nebyl vůbec jistej, zda pojedu, ale nakonec jsem usoudil, že nemám co ztratit. Přespal jsem v příhraniční Železné rudě a brzy ráno vyrazil na tříhodinovou cestu směr St. Gilgen u jezera Wolfgangsee. Cesta proběhla bez problémů a kontrol na hranicích, takže jsem na místo dorazil asi v půl deváté, tedy hodinu a půl před startem long distance. Bylo chladné deštivé ráno s teplotou kolem 8°C a já si postupně prošel procesem zdravotní způsobilosti, administrace do závodu a pozdravení se se známými soupeři a kamarády. Na místě jsem se potkal s českou rychlicí Ivou Dundovou žijící v Německu. Dali jsme kafe a probrali zimní přípravu. Oba dva usuzujeme, že toho nemáme příliš napádlováno, ale že na trati necháme vše.

Při přípravě prkna a oblíkání zjištuju, že jsem si toho oblečení moc nevzal a to, že ostatní závodníci jsou oblečení od hlavy až k patě, přisuzuju k jejich germánské pohodlnosti. A tak vyrážím bos, v kraťasech a jednom tenkém triku s dlouhým rukávem, zatím ještě zahalen do nepromokavého kabátu, vstříc předstartovnímu meetingu. Tam jsem se klasicky nic nedozvěděl vzhledem k mým slabším schopnostem v oblasti německého jazyka. Kvůli vytrvalému dešti celkem odfláknu rozcvičku a snažím se alespoň trochu zahřát lehkým během v kalužích. Asi deset minut před startem odkládám kabát a jdu na to! Cítím se vcelku komfortně a sebevědomě, přestává pršet, to bude dobrý, říkám si. Udělám několik rychlých záběrů a otoček kolem bójek a řadím se na startovní čáru. Blíží se čas startu a nervozita se začne hromadit. Vidím před sebou zelenou boji a za ní ještě žlutou, snažím se tedy od soupeřů kolem sebe zjistit, na kterou boji jedem. S údivem zjišťuji, že ani oni příliš netuší a spoléhají se na to, že pojedou za prvním závodníkem. Vzhledem k tomu, že mým úmyslem bylo být na té bójce jako první, snažím se k odpovědi dostat co nejdříve. Naštěstí času je dosti, jelikož chorobná snaha pořadatelů srovnat ve větru více než padesát vyhecovaných závoďáků a závodnic je urputná. A to tak moc, že už to nevydržím a vykřiknu několik slov ze své skromné německé slovní zásoby: „Schnella, es ist kalt!” Nicméně rozhodčí vypadají, že mi moc nevěří. Když konečně usoudí, že už je to neudržitelný, odpálí a já se vydávám dopředu.

Pořadatelé na motorové lodi si mě asi oblíbili, tak mě poctí pěknou dávkou vln od jejich plavidla, které zrovna bylo několik metrů ode mě. Ještě jednou se u nich ujištuju, jestli se skutečně jede na žlutou boji. Vypadá to jako souhlas, tak se k ní vydávám. Asi 200 metrů před bójí se potkávám se svými dvěma soupeři z Německa a kontroluji si svou pozici před nimi, abych měl prostor pro otočku vpravo o 90 stupňů. Po té nechávám bloďáka Oleho Schwarze najet přede mě, abych se chytil k němu na zadní vlnu. Když se na ní pomalu zabydluju, on najednou udělá pět rychlých záběrů a neuvěřitelnou rychlostí mi ujíždí. Když se vzpamatuju, tak koukám, že ten lišák si chytil vlnu od pořadatelského člunu jedoucího před námi a ujíždí mi. Zkouším za to tedy vzít, abych ho dojel, ale během chvíle pociťuju, že mi úplně ztuhli ruce, což bylo zřejmě zásluhou nedostatečného rozcvičení. Každopádně se snažím dál, dojíždí mě další německá mašina Peter Weidert a ani jemu nejsem schopnej stačit. V průběhu prvního kola mě dohoní ještě rakouský express Christian Taucher, se kterým chvíli jedu a cítím, že se zas začínám dostávat do tempa. Christian do toho ale šlape a i on mi ujíždí a stahuje německého závodníka kousek před námi. Ještě nějaký čas jedu asi 50 metrů za nimi a snažím se je dojet, ale dostihla mě moje zatím nízká intenzita tréninku na vodě a hlavně neuvěřitelná zima, která mě po zbytek závodu totálně svazuje a připravuje o zbytky motivace se závodem ještě něco udělat. Ve třetím kole mě dojíždí další závodník z Německa, se kterým jsem už neměl chuť ani sílu bojovat.

Do cíle přijíždím jako zpráskanej pes na pátém místě, pogratuluju soupeřům, kteří už jsou v cíli a vydávám se přímo do auta pro nějaké suché a teplé oblečení - vlastně všechno, co jsem s sebou měl. Přemýšlím, co si z celého závodu odnést. Určitě pro příště nepodceňovat počasí a obléct se chytřeji. Ale se svým výkonem jsem nakonec vcelku spokojený, protože jsem neměl žádné velké očekávání vzhledem k nízkému počtu kilometrů naježděných v letošním roce. Naopak mám dobrý pocit z rychlosti, kterou jsem předvedl na startu a věřim, že příště už to bude jenom lepší. Celý závod mi dodal motivaci do dalšího tréninku a taky zpětnou vazbu k dosavadní formě, na který budu muset ještě zapracovat...

V ženské kategorii zvítězila česká parťačka Iva Dundová a premiéru v zahraničním závodě si odbyl berounskej bombarďák Michal Kopecký. Další mojí zastávkou bude závod českého poháru na Mácháči 12.-13. června. Snad se tam potkáme v hojnym počtu a počasí se už trochu umoudří.

Pádlování ve stoje ZDAR!

Od klávesnice se loučí Ondra Petrák.

P.S. kdo se dostal až sem na konec má můj obdiv, nějak jsem se nechal unést :D

Foto: Wolfgang Jocher - Legend of Ox